Déšť v samotě.

Déšť drobný šelestí na listech osyk, bříz...

Před vlažnou zátopou tu v samotě se skryji.'

Ni motýl nevzletí a nezabzučí hmyz,

les vymřel znenáhla; v mech velké kapky bijí.

Zeleným listovím je černou kůru zřít,

lesk tmavé oblohy a smutnou cestu v lese.

Jdou chvíle zdlouhavě a v jakýs mrtvý klid

se vůně oživlých a skrytých květin třese.

A déšť mží bez konce v tmě bouří vzdálených,

před zraky sprchává jak okr lupen žlutý,

zavíří, zapadá a zmizí v kotoučích

a s druhy mrtvými je v lesy rozvanutý.