Dešť vonné vláhy, která s nebe spadla,

Dešť vonné vláhy, která s nebe spadla,

by nadějí se v mladou duši kladla,

i rosa, jež se v listech růže chvěla,

když jará srdce první láskou vřela,

par šedých zádava, v níž mysl schladlá

se potácela, soužila a chřadla,

i krůpěj únavy, již práce smělá

kdy vykouzlila v přísných vráskách čela,

v led promění se mrazným dechem stáří,

v hráň průhlednou a pevně uhlazenou,

kde vyzkoušeno tlakem přemítání

a protříbeno ostřím vzpomínání

se zrno k zrnu pojí plnou cenou,

a každá hrana pravým světlem září.