DĚŠŤ.

Květnový dešti, splýváš tak tiše a laskavě,

jak když se k matce tulí děcko buclaté,

napolo s vášní, napolo v obavě,

tak splýváš po trávě do hrudy vyhřáté,

promlouváš mazlivě k zárodkům klasů:

Na slunce dost je času!

Životní dešti, – což, mám ti žehnat, nebo ti lát?

Zdá se mi, květen že dávno už uplynul.

Kořeny počnou přec pomalu uhnívat!

Kdybys tak aspoň nebyl půl slz a jedu půl!

Či mám ti věřit, co šeptáš do šer a do zápasů:

Na slunce dost je času! – ?