DEŠŤ

Plynou chmury

po nebes obzoru,

vyhnaly s hůry,

z nebes prostoru,

který mu náleží,

vladaře slunce.

V hrady se naježí,

mlhavých závojů spouštějí taje.

Není již vidět obrysů hor

a rozlohy kraje;

všechno se rozplývá v mlhavé šedi.

Jen cesty zelení do očí hledí

z travin, kam splývají potoky slzí,

a stromů vrcholky mohutnou tvrzí

k nebi se vztyčují.

Deště je bičují,

vítr je cuchá,

pod nimi místa však úkrytu suchá

přístřeší skýtají.

Až chmury roztají

v slunečních paprscích,

slzy s řas travnatých

setřese větru smích,

slunce se polibky vedere v úkryty,

v strže hor, v mýtiny lesů a pažity,

květ pelem zazvoní

z úkrytů listnatých,

do ticha večera sladký dech zavoní

životů vzkříšených.