DÉŠŤ.

Kapky bijí do zamžených oken,

v stružkách po skle se jak slzy valí –

a v mé duši jak šíp zaražený

trčí stále bolestný ten pohled,

vyčítavý pohled hnědých očí...

Byla studentská to moje láska,

holka chudák, jako já byl chudák,

v červnu v neděli to bylo, přišla

do aleje jdoucí ke kostelu.

Přišla v nových šatech z šedé látky

v zlatém světle vítězného slunce

povznesena, jak je právě děvče,

má-li nové šaty. Já se usmál

ironicky a rádo-by vtipně

řekl jsem jí: – Šedivá jste sestra –

– Šedivá jste sestra – opakoval.

A tu na mne onen vrhla pohled,

a v tom všecko bylo: dni a noci

její pilné práce na tom šatu,

rozpíchané prsty, rudé oči,

radost zabitá a potěšení

drzým slovem navždy odehnané,

smutek duše, bolestný vzlyk srdce.

Dvacet, jednadvacet roků tomu –

tenkrát nic, však dneska, při tom dešti,

začal pálit tento pohled v duši.

Snad to šedé nebe... snad ty slzy,

jež tak hojně po skle oken tekou...

– – Že tak všecko vybolet se musí!