DÉŠŤ.

Zataženo nebe mraky,

zataženo v šíř i dál,

déšť se lije,

v okna bije,

vichr děsnou píseň vyje –

luh i les se rozplakal.

Vichr letí, mraky šlehá,

všecko chvátí jeho vztek,

s černa nebe

slzy střebe. –

Teskno, smutno rve i tebe,

jak by svět se štěstí zřek’.

V okna krůpěj za krůpějí

klepe, buší víc a víc,

v šerém hávu

tyčí hlavu

vrchů pásmo. V bludném davu

rudnou kmeny borovic.

Nebem táhnou kalné mraky...

Zkad ten smutek v kraje pad’?

I v ty oči

rosa skočí,

svět kdy celý v pláči zočí.

Má z nás každý slunce rád!

Dost je slzí v žití lánu,

co jich tryská z duše až! –

Sviť, ty zlato,

s nebe vzato!

Zapomenem’ chvíli na to,

jak tu trpký úděl náš.