DEŠTĚ.

Tak bez přestání míjí nové dny,

a s nimi naděje a plány umíjí –

co k tomu venku deště podzimní

pláčí svou věčnou melancholii...

Vše kolem zas už plné podzimu,

jak loni, předloni... a plno všude stínů –

a všecky jsou jak hudba šerých snů

a nekonečně rozvíjených spleenů...

Rok se tak rychle v prázdno propadá,

vlekou se jako věčné hodiny –

a každá ta kol jdoucí hodina

je jako němá dlouhá otázka –

Tak míjí dny a dny a dny...

Dnes venku prší celý dlouhý den...

Předvčírem pršelo, celý den i včera,

a dnes od rána už až zas do večera –

celý den...

Tak podivně a cize připadá

mi stále vše – má minulost, ta léta... jak ty stíny!

Je celý život divná záhada.

To možno pocítit, když se nám propadá

neznámo kam a jak by bez příčiny...

Zřím z lože oknem, plným pláče, ven:

Tam na okna a na komíny, střechy,

věčně, jednotvárně, jako bez útěchy,

se leje to dnes celý boží den...

Pláče a pláče, leje se a leje,

hluše, bez naděje –

co obloha je pořád olověná,

vzduch ztrnulý, a nikde žádná změna –

tak plyne řada dní,

a každý deštivý, a dlouhý, morosní,

a každým jak by člověk uvadal

a životu a štěstí byl vždy dál...

Tak míjí celé týdny, měsíce,

tak celý život míjí

v dlouhé nostalgii,

v němé elegii.