DEŠTĚ VĚČNÉHO JARA

Země se jimi zachvěla – srdce dokořán:

pršely zlaté hvězdy se všech, se všech stran,

šlehaly plameny z pólů bran;

letěly hrudí stříbrné zvony,

tančících vlasatic miliony,

zůstala země stát’, řeky stály:

polibky žhavé, polibky sladké,

mladost mou rozplakaly...

Světelným mořem hodiny dvanácté hudba zní

do bojů vesele jdoucích dní:

melancholická hudba poznání...

Světelné moře nám v oči slzy hází,

objetí nové a nové nás vyprovází,

prapory, věnce – na každé věži:

polibky žhavé, polibky sladké

růžemi srdcem sněží!

V dalekých obzorů hřbitovech budou světly plát’,

a jako západy plné krve a zlat

posledním teplem hřát’,

do kopřiv padat’ a uschlých malin,

života smutných do rozvalin,

padat’ a zpívat’ – ještě – ještě –:

polibky žhavé, polibky sladké,

věčného jara deště...