Deštěm vítalo mne malé město.

Deštěm vítalo mne malé město.

Jak zakrněly, zmenšily se domy!

V tři kroky smrštily se táhlé cesty.

Hned v uličce; již vymyl tolikrát

v mé dlouhé vzdálenosti letní dešť.

Tentýž starý domek beze změn,

jenž dávno vybledlým se stal mi snem.

Váhám porušiti jeho zavřenost;

zkusit jeho hmotnost pochybnou.

Přec. Chodbička. Ach, to je pan?

Ano; mlčky zase do zraků

si pohlížely naše osudy.

Kde je plavý vlas, zář hedvábná?

Zhnědl střídmě, zradil vzpomínku.

V jemném tvaru trochu zamžilo se

irrealno krásy. Ale tatáž bytost

stkví se z jasných očí nezmarných,

jak bude zářit vždy. Ty žiješ, žiješ stejně!

Sen dlouhých dob zas skutečnem se stal,

jež teplo jsoucných věcí rozlévá,

a srdce tvé je vroucí pravdou zas.