Deštivá noc.

Jak jednotvárně, beze změn

v mé stmělé jizby tichý sen

zní deště zpěv, zní deště sten!

Já k ňadrům bouřným hlavu níž

co kloním, duše v bájnou říš

kams letí – stále dál a výš – –

Mou skrání táhnou mraky dum,

snů divných rej a ruch a šum,

rtem výkřik tuhne v citů tlum.

Tak šumný dálných proudů spád,

jímž bor nám v hloubi zdá se lkát,

jme snivou duši chodce rád – –

Dál, jednotvárně, beze změn

v mé jizby stmělé tichý sen

zní deště zpěv, zní deště sten – –