Deštivá Odyssea.

Deštivý a smutný den,

jichž se duše děsí:

Po Smíchově bloudil jsem

na konci až kdesi.

V proudech bláta brodě se,

maně hlédnu stranou:

Hle, tu černou punčošku

žlutě pruhovanou...!

Osmnácte nejvýš jar...

(odhadl jsem v mžiku) –

mimovolně řídím krok

za ni po chodníku.

Smíchov brzy přešli jsme,

teď jdu Malou Stranou

za tou černou punčoškou

žlutě pruhovanou.

Staré Město za námi

a já v proudech deště,

za ní mířím na Poříč –

Kam dnes přijdu ještě?

Co nás, muže, táhne jen

(na mysli mi tane)

k takovéhle punčošce

žlutě pruhované?!

Marně s citem neznámým

boj jsem svedl tuhý. –

Zatím jsme už v Karlíně:

Viadukt, hle, druhý!

U jedněch vrat stanula –

Kdosi zvolal: „Anna!“

Zmizela mi punčoška

žlutě pruhovaná!

Udiveně hledím kol:

Nejsem sám! – Ba, věru! –

Šest nás stojí dokola

zaraženě v šeru!

Šest nás v dešti přišlo sem

(pryč s vytáčkou planou!)

za tou černou punčoškou

žlutě pruhovanou...!