DEŠTIVĚ DNY

Kde jsi, má mladosti? Kde světlo, modř a stín?

Kde dozněl ptačí zpěv? Kde hvozdík rudý zvadl?

Nic není, jenom šeď a těžký, těžký spleen,

Nic není, jenom déšť, jenž v nudu srdce spadl.

Zrak zírá ospale a tupě do ulic,

Kde Marnost rozpiala své monotonní chvění.

Den za dnem bez konce tak spěje v pusté nic,

Jak stéká s okapu proud špíny na dláždění.

Teď myslíš na mrtvé a hrobů smutné stíny,

Na těla hnijící pod vrstvou mokré hlíny –

Teď jsi jim podoben, jak bys byl mrtev sám.

A cítíš, blízko jsou a chtěli by cos říci,

Však mlčet musí rty, jež na věky jsou spící.

Duch těla zbavený teď bloudí, neví, kam.