Deštivý večer.

Toť šeré chvíle, chvíle teskné,

kdy dláždění se deštěm leskne

v žlutavé, matné záři luceren

a temnem úpí větrů kvílivý sten.

A proudy deště dál se lijí,

jak v bolestech stromy se svíjí

zmítané větrem, do oken

mně bez ustání kapky bijí.

Na chvíli déšť a vítr ztichne,

jen teskné srdce teskně vzdychne,

a znovu nářek venku propuká

huhuhú! – div srdce nepuká.

Na okna kapky prudčeji zvoní,

jak slzí proud se po skle roní,

a v srdci sen a marné touhy sten

se mísí v pláč jich monotonní.

Nadarmo tisknu čelo žárné

na kalné sklo, ach, vše je marné,

nic neztiší ten srdce pláč,

nic neztiší ten srdce pláč...