DEŠTIVÝ VEČER.

Podzimních vichrů v okna má leh’ svist.

Hlas hořký tak jak z nich by zalét ke mně:

...„Sen lásky tvé zda mým je dosud, čist?“

Dech vonný tvář mou chladem ovál jemně.

A v duši mojí náhlý vzrostl děs.

Můž’ poslední to býti pozdrav čísi?

Zapadlá, v dálce zmírá asi kdes!

Mdlé však jen jakés’ křísí paměť rysy...!

Dál vítr hřměl... Déšť mrazný v okna bil,

svit měsíce v mlh uhasínal moři.

Jak by mne chvatně byl kdos políbil

a v dálku prchal v nezměrném svém hoři!