DEŠŤOVÉ KRŮPĚJE.

Nad krajem vlhký závoj páry visí

a v dáli nad ovrubou modrých hor

se černo oblaků se zlatem slunce mísí,

jež druhou stranou klesá za obzor.

Je po bouři a vzduch je plný vůně:

to voní květ, – i rozpukřelá zem,

a na pahorku zlatém od výsluně

stíráme chladnou rosu kudy jdem.

O samotě keř stojí růže plané,

je květu pln v své síle červnové,

sem tam jen leží lístky opadané: –

na květu, na lístcích tkví kapky dešťové.

My stáli tu tak dlouho, mlčky spjaty

dlaň ve dlani – dešť na vše napadlý! –

mrak v daleku – a ten tvůj úsměv zlatý

na mladý květ – i na ten uvadlý!