Dešťové krůpěje. (I.)

Což to jaro rozlétlo se

horem, dolem, květnou plání

jako srdcem mladé dívky

první kouzlo milování.

Planá růže – bledá dívko

s roztouženým modrým okem,

rozkvetla jsi v kráse jara

jak to křoví nad potokem!

I ten hoch, jenž tobě nalil

v srdce sladké lásky klamy,

plný vzdoru, plný síly

jako jasan nad vodami.

A kaplička na podlesí

v jeden keř a květ se halí

od té doby, co dvě duše

lásku si tam přísahaly.

A to ptactvo jinak zpívá

za soumraku podél splavu,

vždyť tam ona k jeho srdci

sklání drahou krásnou hlavu.

Což jim stromy, což jim květy,

což jim ptactvo s celým hájem,

když jim oči, když jim rety

nejsladším jsou lásky rájem!

Mladé jaro! – věčná lásko!

jaká slasť se v tobě skrývá,

že to srdce, když vás pojme,

div se štěstím nerozplývá!

Mladé jaro! – věčná lásko!

sotva že vás člověk zkusí,

tolik blaha kdyby snesl,

již se s rájem loučit musí.