Dešťové krůpěje. (II.)

Nad údolím tajné šero,

v tajném šeru hvězdy boží,

štěstím lásky unavena

hlava její klesla k loži.

A již snové přiletují,

nejdřív se jich kouzlům zdrahá,

ale každý plný vůně,

plný tepla, plný blaha.

A přes hvězdy rozvlnil se

jako závoj mráček bílý,

a v jalovci pod okénkem

plný touhy větřík kvílí.

A s oblohy roztoužené

deštík jarní k zemi splývá...

slyš, v tom šumu a v tom šeptu

jaká hudba čarotklivá!

Slyš, jak deštné kapky v pádu

vzdychnou a se proplítají,

spící dívce v sladké snění,

poslyš jen, co šepotají:

„My jsme sestry těch krůpějí,

které v nově zkvětlém máji

z rukou kněze při oltáři

štěstí tvoje požehnají.

A na srdci hocha tvého –

ó jak se to sladce dříme!

jak ti bude, drahé dítě,

až tě v spánek zkonejšíme!“

A tak šepcí a tak šumí,

v pádu svém se proplítají,

a jak hudba sladkozvuká

dál svou pověst šepotají.

Srdce dívky v jednom květu,

líčko její samá záře,

sní snad, kterak s drahým hochem

ubírá se od oltáře.