Dešťové krůpěje. (III.)

Což to leto krátké bylo!

a ten podzim konce nemá;

dřív mé srdce jedna píseň –

teď má ústa sírá, němá.

Holé křoví – smutné křoví,

proč si zkvetlo nad potokem!

stalo se to s jeho vodou

jak s mým modrým, jasným okem.

Sněhy v potok – slzy v oko,

pro svůj bol kde najdu místa?

a ten jasan hrdošumný

dřevo své mi k rakvi chystá.

Místo ptactva podél splavu

vlny v běhu zní a hynou –

a mně zdá se, hoch můj drahý

že miluje jinde jinou.

Nad kapličkou na podlesí

smutně větve javor shýbá –

a mně zdá se, že můj milý

jinde jiná ústa líbá.

A ten vítr po strništi

jak sklamané srdce kvílí,

za ním v dálku poletuje

strhaný můj věnec bílý.

Smutná jeseň! – dobrý bože,

za té lásky hořkou zradu,

za ty slzy, za ty vzdechy

co mi podáš za náhradu?

A co dáš mi za náhradu,

nevěrný ty drahý hochu? –

Nízký hrobek na hřbitově,

na něm černé hlíny trochu.