Dešťové krůpěje. (IV.)

Jako v slzách oči její

v mlze zhasly hvězdy boží,

a zase svou těžkou hlavu

žalem svadlou klade k loži.

Žádný sen však nepřilétá,

by jí horké schladil čelo,

a v komůrce plné vzdechů,

jak tam šero, neveselo!

Hustý dešť jí v okna bije,

hučí, vzdychá, pláče, šumí,

zdaž těm hlasům žalujícím

jako druhdy porozumí?

A ty kapky deště v pádu

jako dřív se proplítají,

bdící dívce v trapném tichu

smutné zvěsti šepotají:

„My jsme sestry těch krůpějí,

které padnou z kněze ruky,

až tvé srdce i s tvou láskou

zdrtí bol a zdrtí muky.

Nad tvým rovem opuštěným

jenom my se pomodlíme,

sladce se to na rtu hocha,

sladčeji však v hrobě dříme.“

A tak šepcí a tak šumí,

v pádu svém se proplítají,

a jak tichý hlas svědomí

v dál svou pověst šepotají.

Srdce dívky – poušť je sírá,

padlé sněhy – líčko její,

neboj se, tím mrtvým srdcem

vzdechy více nezachvějí.

Hvězdy si to vypravují,

borek již to šumí stráním,

v nebi pláčou andělové

nad nešťastným milováním.