Detail.

Na psacím stolku mezi bibeloty

mám lebku malou, se cenící,

dvě oči černé jako dvě noty

jsou podtržené zubů sanicí;

dva ostré zuby ční

a lebka sní a sní,

zřím na ni v klidu večerní prázdně,

zřím na ni v bouři, okna když srázně

se zimní chvějí vichřicí.

Vím, budu jednou takovou též lebkou,

kams do prázdna, do tmy se cenící,

mě láska nevezme víc v dlaň svou hebkou,

kams hozen budu v kout a temnici.

Co vášeň pak i cit?

Má lebka bude snít,

jak tato z bambusu zde vyřezaná,

mé oči noty, každá podtrhaná,

však rozdíl – moje láskou toužící.