děťátka

kraj velikánů. mizivý tvor,

karkulka bosá cupitá s hor

po kamenité stezce.

kolem jen hvozdy, bystřina, mech,

ticho a ticho, až zatajíš dech,

vidinou cupitá lehce.

v oblacích hore bliznice střapatá

kolébá hrdě svá nahá blezňata,

řekls: kraj velikánů.

ze stila pod ní cupe to děťátko,

proutek má na nepřátelské zviřátko,

kdo by však dal mu ránu?

obloha hřeje, chladí hvozd,

cesta je dlouhá dost a dost

tam dolů k černé tise.

karkulku bosou napadne snad,

že už má zase hlad, ten hlad,

to zvíře, jež bývá už v míse.

pod rudou fustkou však úsměv a nach,

na děťátka tu nečíhá vrah,

ještě ne, ještě ne – jen vadnou

a umírají tu pro málo,

když chudobě se uzdálo,

potichu... listem... spadnou.

potichu aspoň – ne v úděsu

strašlivých ran a otřesů,

ne po stech na ulici.

ne jako v guernici nebo šanhaji,

když krví děťátek mrhají

nestoudní loupežníci.