Děťátko tiché na kolébce leželo.

Děťátko tiché na kolébce leželo,

veliké, modré oči na mne upřelo,

a dívalo se na mne, dlouze dívalo,

jakby se svěřovalo, ve mne doufalo.

A já jsem před ním stála v hrozném zoufání,

jak člověk zbabělec, jenž slabé nebrání,

až světlo žlutavé se v oknech zachvělo,

a bílé děťátko své oči zavřelo.

Ty oči stále vidím k sobě upřené,

ručičky tiché, trpělivě sevřené,

a úsměv – motýl zazlacený, zatmělý,

děťátko milé, sladký anděli!