DĚTEM

Co tátové odtáhli na vojnu,

jež divoce vraždí a zuří –

vy hrajete na cestách svoji hru,

jak nic by vám nebylo do vražd.

Nech staří si vyřídí účty své...

Vy dítky jste nového světa,

vám budoucnost v červáncích září,

věk zlatý, jenž ráj vrátí světu...

Ó nešťastní! Neznalí sudby!

Vy děti jste vrahů a sobců,

již povrhli božstvím, vírou i láskou,

již ztratili vznešenou jednotu lidstva

a zvráceni v sobě jen rozvraty seli

a zmrvili půdu světové válce!

Vy neřest jich nesete ve svojí krvi

a kletbu jich činů ve svojich kostech!

Vy otrávený jenom dýcháte vzduch.

Žel ani nejslavnější fanfáry míru

mír nemohou přinést do vířících duchů,

do bouřících srdcí a hněvivých zraků.

Tak hluboko, hluboko zarostlé v lidstvu

jsou kořeny záští a zloby.

Pět století rostly, co Evropa zpupně

se vymknula z otěží Kristova Petra

a v svobodný dala se běh jak kůň, když

se splaší a o závod s větrem,

své opratě strhav a překotiv pána,

se divoce v lidnaté ulice pouští

a děsí a šlape a drtí a deptá,

až zpěněn a vysílen v krvi své klesne.

Ó Evropo, splašený oři!