Dětem do Prahy jedoucím.

Byl vlahý vzduch a nebe čisté,

jak dívčí úsměv nevinný,

když za jásotu vyjely jste,

ó děti, ze své dědiny.

Lán polí planul zlatým klasem,

a přes něj svěží vítr táh’,

luk čerstvá vůně vanula sem

a šířila se po cestách.

Stál v polích sekáč, vzbuzen jitrem

a šťasten kouzlem pohody,

jak melodie jeho nitrem

se chvěla touha svobody.

Až na mez pole svého vyšel

a do daleka nadšen zřel,

když vaše útlé hlasy slyšel

a vaše vozy uviděl.

Ó děti, děti! S dětským plesem

a s něhou v dětské duši té

k nám do Prahy dnes jedete sem

a ve své štěstí věříte.

Vás život ještě neporanil

a neunavil docela,

vás ještě otec v právech bránil,

a matka za vás trpěla.

Kéž ze všeho, co zříte tady,

vám zbude aspoň láska ta,

ten vřelý jásot, věčně mladý,

a mozolná pěst zaťatá.

Tou rozbijete pouta všecka

a zmohutníte na muže,

hněv ani síla pokrytecká

vás nikdy, nikdy nezmůže.

Dnes bude večer teplý, vonný,

jak pohádková šťastná zvěst,

lkát ke klekání budou zvony,

a nebe bude plno hvězd.

A v chalupách tam u vás venku

louč u krbu se rozsvítí,

a vaše báby ve přístěnku

se budou za vás modliti.

Ó povězte jim, že jste zřely

tu drahou Prahu Karlovu,

kde z vlastní vůle národ celý

svou silou žije poznovu!

A každým jitrem nechť se vrací

vám víra v duše dětinné,

že národ, jenž vás chránil prací,

již nikdy, nikdy nezhyne!