Dětem. (I.)

Slavíka píseň mi zalehla v sluch,

v kouzlu té písně se zjevil mi Bůh,

oko mi oslepil ohnivý var;

– ty, dítě moje, jsi chvíle té dar.

Lehounce vsunul tě prst Boží v svět

z jara jak v lučinu běloučký květ,

těm čela kouzelnou vůní bys svou

zjasnil, již životem kol tebe jdou.

Až lidi potěšíš něhou svých vnad,

pak úběl tvé duše zapadne snad

kams v závratnou výši andělských cest,

když dál budou sny tvoje úbělem kvést.

Však z duše mé nikdy nezmizí zpěv,

jímž nitro mi plní tvůj miloučký zjev,

vždy v srdci se rozjásá čarovný pták

v dětinskou píseň, již slýcháš tak rád.

Edenu celého nejsladší ples

nezměním s písněmi, kterými dnes

duši mou rozchvívá, slavíčku můj,

slaďounce vábivý dětský hlas tvůj.

Když láskou vidím očka ti plát,

když ústka mluví, jak máš mne rád,

tu cítím, že’s dražším mi nad celý svět,

ty, dítě moje, lásky mé květ. –