DĚTEM ODCIZOVANÝM.

Kéž do srdce nebeský mladosti jas

lze vrátit, když tesknotou buší!

Ó, moci jak dítě se modliti zas

tou nevinnou, věřící duší!

S tou vírou, vzlet modlitby nad světy hvězd

že pronikne nesmírnou tiší,

a tajemný Věčný, jenž soucitem jest,

rtů dětinných šepot že slyší.

Ten nejbolestnější bych vyslala kvil,

jenž zazněl kdy do nadesvětí,

sten z hloubi, jak z nejtěžších země té chvil,

vzlyk pro vás, nám zcizené děti!

Co vlast vašim duším kdy schránila v dar,

svým dědičkám pramáti česká,

vše nepřítel násilí ubíjí v zmar –

a zlovůle s chechtotem tleská.

Čest otců, mír matek i mladosti vzruch,

jenž v pamětech svatých má zřídla,

to dere z Vás cizáctva barbarský duch,

jak motýlům trhal by křídla.

Krev rodnou Vám loupí, chléb duší i těl!

Jak nezoufat nad Vaší trýzní?

V něm záštím cit lidskosti zledovatěl, –

v nás po spravedlnosti žízní!

A slábo-li matčino náručí jest

dnes k obraně dětí tak mnoha,

lze hledat jen věřícím, vzhůru jen cest

tam k rozsudku velkého Boha.

I chtěla bych čelem se skloniti v prach

a modlit se z hlubiny hoře:

„Chraň, Otče, své děti, jež obmyká vrah,

ó, zachraň je z cizáctva moře!

Řeč od úst jim bere, klíč zlatý to všech

nám nejdražších pro duši statků;

dny mládí jim ztemňuje, rdousí jim dech,

an před dětmi hanobí matku...“

Ó, výkřikem chtěl by se ozvat můj žal

a k nebi nést žalobu dítka;

leč jestli kdy vzdech můj tam orodoval,

z mé modlitby vyzněla výtka.

Ta vyčítá Bohu – a přece zas bol

jej volá... My lidé jsme tací! –

V tom jest mi, prst jasný že pohrozil v dol

a nebe že výtku mi vrací:

„Kdo nebesa viní? Ty, země? Tvůj děj

jest dílem tvých vlastních jen synů.

Tam žaluj, tam suď, a kde křivda, tam dej

slz méně, víc vůle a činů!“