DĚTEM Z POŠUMAVÍ!

Srdce se pohne, rozechvěje

tím bolnosladkým trnutím;

tvá útlá větev přišla, zde je,

ó Praho, přitulit se k svým!

Po lásce touží, všecka sstydlá,

zmučena cizím ústrkem,

by rodičku svou chtivě shlídla,

rozkvetla jejím úsměvem.

By jednou cítily se doma

a vletět Matce v objetí,

jí dotknouti se vroucně rtoma:

ta chvíle ať je posvětí!

Nám rostou z nich tam na hranici

budoucí tvrze, střílny, věž;

zapal jich srdce milující

k národu láskou, k sobě též!

Ať vzpomínají věk a léta

na chvíli dnešní dojemnou,

na srdce matky, v shonu světa,

ať nikdy nezapomenou!