DĚTEM.

Mé milé děti, chaso skotačivá,

jež moudře sedíš v školské lavici,

vím, že ti skřivan stále v srdci zpívá,

ač vážnost velká dlí ti na líci;

vím, že bys radši proběhla se v boru

a poslouchala ptačí pláč i smích,

než hrbila se nad stránkami knih,

v nichž popisy jsou divných božích tvorů!

Ó vím to, děti, že než násobilka

je milejší vám z dávna pěkná zvěst,

že nežli k cifrám raděj hledí čílka

tam k modré výši na tisíce hvězd;

když do mapy se oko vaše ztápí,

vždy zdá se mi, že milý praví hled:

Ach, byl by to přec čarokrásný let

tak na křídla se posaditi čapí.

Vím, že zná leckdy vaše hlava mladá

o ptáčku mladém, štěbotavém víc,

než ten pán v brejlích, jenž své moudro skládá

do bílých listů slavných učebnic;

že nevábí vás zajíc na papíře,

že srdce v prsou jinak zabuší,

když vzpomenete, tenkrát za uši

jak chňapli jste ho ve vystlané díře.

Ó často dětskou roztomilou duši

chtěl proniknouti mnohý poeta,

však srdce mužné zdaleka jen tuší,

co ve hlavičkách malých rozkvétá;

mní moudrý duch, že vnikl v duši děcku –

v tom diblík rusý dá se do smíchu,

a mudrc krám svůj skládá potichu –

ten úsměv strhal přízi jeho všecku!