Dětem.

Na vašich tvářích usmívá se svět –

a život plný slunečného jasu

tam nevrhá ni stínu všech svých běd,

vše splývá v čistou, neskalenou krásu.

Vy květem jste na žití pustině

vonným a plným nejčistšího pele,

tak prosty, pravdivy v své nevině,

s tou bezstarostností na jasném čele.

Kdo může, děti, vám se přiblížit

s myšlének chladnou, pytvající řečí?

zde proudí, žije, mluví jenom cit,

zde nahé srdce, – a to mozku větší!

Neb ač vás, žel! – učíme životu,

my od vás žít bychom se učit měli:

těch vašich prostých srdcí tlukotu

a všemu, co jsme z dětství zapomněli!

Neb vy jste čisty, – my jsme rmut a prach,

a naše srdce pokryta jsou ledem,

my předstíráme práci a sta snah,

však žít a lidmi býti nedovedem.

Sníť asket o nebesích ve svých snech,

myslitel zkoumá blaha lidstva taje,

a blízko tak, – ve vašich úsměvech

dlí celý odlesk ztraceného ráje. –