Determinismus.

A listí padá. Těžké mraky visí

nad zemí nízko. Vlhkým vzduchem line

umrlčí zápach z květin těl, jež kdysi

tak plály, kvetly po zahradě stinné.

Nic nepohne se... Ať dnes nebo zítra

a člověk s tichou resignací hledí

do vzdáleného žití svého jitra

a do nejisté podzimní své šedi.

To vše se zdá dnes harmonicky zníti

bez nárazů a náhlých bez přechodů;

ton za tonem se musil takto chvíti

v logickém sudbou předepsaném chodu.

A klidně dál se člověk rozpomíná

a klidně v šedé příští myslí maně.

Ve vzduchu vlhkém páchne umrlčina,

a tma se zvedá na půlnoční straně.