DĚTI A OTCOVÉ (III.)

Bouř zdvihla se. A nyní rdousí

ta mláď ty staré při stolech.

Pak vítězové usednou si,

krev klidní se a zvolní dech.

Už hodují a vyprávějí

o lásce své a bolesti,

i dumají nad světa ději,

i jak jej spasit v neštěstí.

I na Vlast vzpomenou a daří

ji radou, možnou jedině –

vše navlas, jako kdys ti staří,

jen v jiné modní tonině.

A milují a jedí, pijí

i poperou se případně,

jak staří kdys – a Sláva svíjí

jim laur kol čela obřadně. –

A stárnou. Tloustne dál i Sláva.

Laur vadne v teskném zasnění.

A z každého se v posled stává

stroj pokojného trávení.

Nad okraj mísy kloní hlavu,

na časy zašlé myslí zpět,

zří pyšně na obstárlou Slávu,

neb mní, že jimi začal svět.