Děti jedou z výstavy.

Vlahý večer k zemi pad’,

v červenci jak bývá,

lehká pára stoupá z lad,

pod strání se stmívá;

večerní zvon mezi lesy

sledním echem dozněl kdesi

a v šum stromů splývá.

Divný hlahol z daleka

stlumen sem se nese,

slouchá stráň i paseka

i strom každý v lese,

ruch kol hlučí po silnici,

slyš, v to hlasy zpívající

v jásotu a v plese!

Naslouchám a v dálku zřím.

To jsou hlasy dětí!

Strom, jenž rád by si juž zdřím,

opět kývnul snětí.

Blíž a blíž ten ruch se valí,

zřím juž první vozy v dáli

v prachu husté změti.

Juž jsou tady! Kolem kol

ověnčené chvojí,

vesele zní rachot kol,

s kterým zpěv se pojí.

Děti pějí, šátky vlají,

koňům v hřívách stužky hrají

přes uši až k voji.

Sedí učitel a kněz

vzadu v košatině,

matky, šátků pestrá směs,

drží děti v klíně

a vše svorně zpívá, jásá.

Tak se vrací dětská chasa

rodné ku dědině.

Dojat krok se zastaví,

zrak za nimi letí...

Bože, domů z výstavy

jedou naše děti!

Znikly bleskem – prach se valí,

ale dlouho slyším z dáli

výskat je a pěti!

V duších jejich čet’ bych rád,

jak tu kolem jely.

Z prostých domků, samot, chat

poprv dnes v svět zřely.

Hrdě mohou hlavu vznésti;

může vítat naše štěstí

srdcí jich tluk vřelý.

Velkou zřely minulost

bohatýrských dědů,

otců práci, zlatý most,

po němž půjdou k předu;

všecko, co dnes zpola tuší,

bude zráti v jejich duši.

než nám půjdou v sledu.

Dávno budem v hrobě prach

s rodnou spjati hrudou

a ty děti – nechť jen v snách –

vzpomínat přec budou;

pevnou rukou ony jednou

starý prapor po nás zvednou

s barvou bílou, rudou.

Ponesou jej v dešti střel

ve blesku a hromu,

budou muži volných čel,

z výstavy jež domů

nyní jedou slavnou poutí,

jichž zpěv nechce utichnouti

ve korunách stromů!