Děti mučedníků.

Proud dějin hučí nad hrobkami věků,

v tom hukotu jak divný to však zvuk?

Jak jásot zní to vítězících reků

a hned zas jako výkřik hrozných muk.

Ó, Říme, slyšíš? Nechvěje se v leku

tvé svědomí a tvého srdce tluk?

To pláčem Bohu veliký žalm díků

my děti tebou zbitých mučedníků.

Ať žijem tam, kde Hugenotů hoře

kdys zřely Cevenny a La Rochelle,

neb tam, kde klesl Čech na Bílé Hoře

neb tam, kde Alba vraždit poroučel;

ať dělí si nás hory, doly, moře,

duch jeden v nás! A ten se rozzvučel

i v pláč i v plesání, ó bratří, s vámi,

jenž máte v Alpách valdenské své chrámy.

My vzpomínáme, jak jste krev svou lili

pro heslo: Kristus spása jediná,

jak vraždili vás, jak vše pustošili

kat Pianezza, pochop Catinat,

až z hory Balsile slavné Thermopyly

vám Arnaud učinil, váš hrdina.

Pán slitoval se, zhojil sterou ránu,

dnes znak váš stkví se u bran Vatikánu!

Ó jestli kdo, ty alpský Izraeli,

tvým útrapám a bojům rozumí

a jestli pro tebe kdo má cit vřelý,

je jistě to lid Husův, jsme to my.

Vždyť my z ran ještě horších krváceli,

nás stihly strašlivější pohromy.

Nuž, přijmi pro ty svaté mocné svazky

hold úcty naší, pozdrav naší lásky.

V té zemi Písma, jejíž žírné lány

již Valdo viděl, jenž i v hrob tu kles,

v níž mnohý z vašich kdys co pikhart štvaný

si útočiště vlídné vynalez,

v níž České Bratry za dnů Rokycany

tak potěšil váš Štěpán velekněz,

tam za vás modlí se, tam s vámi světí

váš svátek českých mučedníků děti.

Bůh s tebou, pluku Kristův za Adrií!

Buď věren vždy jak tvoji předci kdys!

Kéž mečem Ducha zmůžeš Itálii!

Kéž nikdy více nekrvácel bys!

I Řím kéž jednou pod blesky se svíjí

tvé víry: Lucet lux in tenebris!

Tak vy i my jen v před i ctí i hanou!

A kdys u trůnu Páně na shledanou!