DĚTI NOVÉHO KRISTA.

Apoštolové lidství

z cizích zemí přinesli

učení tvé, Kriste nový.

Díly měří, rozdávají,

posedá nás touha, urvat

pro sebe kus země,

země, která patří pouze

rukám pracujících.

Daleko nebes, blíž pekla

štvou nás mořem, zemí.

Dali nám meč a pušku:

zabíjejte, škrťte, věšte,

pro království boží na zemi,

ve jménu lidskosti,

pro svůj podíl, jenž vás čeká

při velkém rozdílení.

Jednou jsme zabili,

jednou se podělili,

chce se nám zabíjet znovu,

druhý den a do nekonečna

podělovat sebe.

Novému Kristu zem patří.

Vyhnal svatokupce,

křivopřísežníky,

zhubil krále, cary,

velekněze pobil,

dal nám, chudým vládnout.

Pozemský ó Kriste,

buď blahoslaven za to.

Zadrž však vraždění naše,

až naplní se časy,

neboť je nenasytna

duše, jíž lomcují ďábli,

krví se lepí nám ruce.

Nenasytna je touha

po velkém panování.

Kdo nám zadrží ruku?

Snad nám zas bude malý

domov a vše, co nám patří?

Nešťastní světskou tou mocí,

když v tebe již nevěříme,

v tebe, ó nebeský Kriste,

kam se obrátit s láskou,

kam s vírou svou v tebe,

až přestanem věřit,

ty, pozemský Kriste,

nenajdeme-li zase

království boží

na tvojí zemi?