DĚTI ODVAHY.

Zpívalo pod okny Jaro

bílou a žlutou luk písní.

Se skal se řítily bystřiny,

chytaly žhnoucí Slunce

v peřeje stříkající

v pláči a smíchu...

Děti Odvahy, vstaňte...

Vstaňte z teplého mechu.

Otisknuté těl podoby

zahlaďte pevnou rukou.

Snad že by lenoši Zítřka

vymlouvali se kdysi

na sladké zdřímnutí vaše...

Málo jsme schytali blesků,

málo servali růží,

úsměvů, pohrdání.

Málo jsme viděli s orlích

nebetyčných doupat,

se strmě visících srázů

nad vrcholy sosen.

Málo tvář tváří jsme náhle

střetli se s nebezpečím,

které číhalo skrytě.

Hlas náš z propastných hlubin

nedonik' k lidskému sluchu.

Pojďte, Odvahy děti,

nahé vy děti Jara...

Athleti Odvahy, pojďte.

Naivní jarní nechť úsměvy

letí vstříc činům léta...

Pojďte. Leč nepusťte Duše,

jenom vy nepusťte Duše,

ani jediné Duše,

kterou v svém potkáte Jaře

v hájích, kdy tryská mládí

bolestí z kmenů:

abyste urvané růže,

krůpěje chladivé rosy,

abyste žhnoucích míz kapky,

jediný chycený záblesk,

jediný s vrcholů výkřik,

jediné z propastí echo

Duši té nesdělili,

okolo kráčející,

Duši, jež otvírá se...

Athleti Odvahy, pojďte:

Stavte se pro ženy mladé,

zakleté dosud v pouta

panovačných otců.

Zakleté na stupně chrámů,

otrocky přikované

k osudům stoletých zvyků.

Ponížené a malé,

od dětství naučené

klanět se světicím nebe,

neznající však štěstí,

jež by je poutalo k duši

vaší a osudům vašim,

k vaší pýše a lásce,

ke všemu, co je vám draho...

Děti Odvahy, pojďte:

Mnoho my pohrdání

musíme Satanu urvat,

abychom potřeli vládu

malého lidského ďábla...

Pojďte, ať nevymře Země

šlechetným dobrodružstvím...

Velké Sny přes moře táhnou,

ale ty malé dlí doma,

skrčené, zimomřivé...

Hledání, zápasů, smutků,

štěstí dny neskončeny...

Zbývá tak mnoho, tak mnoho

vyrvat závistným Bohům...

Děti Odvahy, pojďte...