DĚTI ROSTOU.

Děti rostou víc a víc,

zdravých líček, světlých kštic,

samá radost, samý smích,

a my – stárnem vedle nich.

Děti rostou dál a dál.

Ku stromu, kde roste žal,

brzy stačí jejich dlaň,

vráska padne na jich skráň.

Oklamání, starost, blud,

nedůvěra, nevděk, trud,

brzy v jich se vkradou sen...

Jak je před tím chránit jen?

Oč jsme starší vedle nich,

balvan, život, jejž jsi zdvih,

s nímž byl dříve hravý krok,

těžší zdá se v každý rok.

A jich smích a jejich ples

výčitkou ti v duši kles;

vteřin jen je dělí pár

od tůně, kde vír a svár.

Rostou – ale v jejich hlas,

co jsi ztratil, kvete zas,

v nich svůj hrad i celu máš,

štěstí jich je tvoje stráž.

Děti rostou víc a víc...

Nám sníh padá v zbytky kštic,

ale v jejich radost, smích

duše mládnou vedle nich.