Děti XX. věku.

Jest děsné prázdno v nás a kolem nás;

vše dá se říci slovem: Jsme juž syti!

jak maska, již sňal kejklíř, zívá čas

a na cestě nám leží balvan-žití.

My syti jsme juž bohů, syti králů;

když jeden v plesu, jiných sta lká v muce,

toť doby celá morálka a v kalu

tvá modla leží, svatá revoluce!

My syti jsme juž mudrců a snílků,

jich důmysl a nadšení jsou bludy;

toť blýskavice, která trvá chvilku

a při níž chuďas vždy zůstane chudý.

My osedlali blesky, živly, páru

a žebráci jsme stále při tom věčí,

své neštěstí vždy v jiném zříme tvaru,

však rozluštit je – dovedem jen řečí.

Byl blažší Helén, cítil tepnu žití,

byl blažší křesťan, aspoň v nebe věřil,

byl blažší děd náš, mohl aspoň sníti,

ba písní ještě hloub své bídy změřil.

Nám nezbývá než dál se pachtit v shonu,

nevíme po čem, až snad náhodou

to najdem, co jest spásou milionů

a bohem zve se, nebo svobodou!