Děti.

Když hlad a zima kosí lid

a v časné jemu lože stele,

on marně hledá práce klid

a marně čeká spasitele...

Když ženu muže zoufalost

svou chladnou rukou děsně škrtí

a mezi jejich lásku host

se vtírá – přízrak bledé Smrti:

Ach, jak tu srdce v těle mém

se zvonem smutku rozhlaholí

a každým jeho úderem

mne ve prsou to žže a bolí.

Leč nejvíce mi v oné strasti

jest líto dětí nebohých,

těch kvítků, vzešlých nad propastí,

kdy celé mládí zmírá v nich.

Jak touží k slunci, ale dolů

je táhne náruč ledová,

a v beznaději časném bolu

tma života je pochová.

Jen slunce lásky, prsti chleba,

a kvítek v nach se oděje,

vždyť ku životu jeho třeba

jen tvého tepla – naděje!