Děti.

Ze hlubin věčna, v světa rmut a hřích

vás boží ruka posýlá, ó děti,

co bílý květ i na trnové sněti,

co čistou bystřeň do vod skalených.

My ubláceni jdem po cestách zlých,

před sebou bázeň, vinu ve zápětí,

až klesáme svých model do objetí

vždy nový zástup duší ztracených.

My jdem, však za nás přicházíte zas

vy v rouchu labutím: je v krátké době

prach střísní též; – kéž méně nežli nás!

však to, že posýlá vás v žití luh

tak čisty, znakem jest, že lidstvo Bůh

chce pozvednout a pozvedne kdys k Sobě.