Děti.

Se zlatem hasnoucím nad Šumavskými štíty

si píseň zpívaje s hor stoupal stařec hbitý

po stezce středem skal, jež bělaly se lesem.

Dvě děti úprkem vstříc dědu spěly s plesem.

Jich pozdrav jásavý se dlouho v lesním tichu

jak motýl kolébal. Tu náhle, plné smíchu

když něžně v loktech svých je nesl laškující,

zář jeho očí, rty a dobrý úsměv lící

z nich každé výhradně jen pro sebe mít chtělo.

Vší silou k sobě blíž mu hlavu obracelo

děvčátko plačíc; hoch, jist mužné váhy, řvavý,

hrsť vlásků stříbrných jí zpurně tahal s hlavy.

V tom stezka zahnula; šum stružky zazněl z blízka;

za studní se stádem pol skrytá do křoviska

nad černou propastí se chatrč skvěla v šeři;

hlas selky k pozdravu zněl hlučně s prahu dveří.

A dřív než z misky té, z níž svorně mléko pily,

tlum kapek vylízal pes domu sněhobílý,

v témž lůžku na mechu tyž děti spolu spaly,

kol šíjí ručky své, se sladce usmívaly.