Děti.

Váhá prchnout noc. Den bílý snad by

raději si hověl v nočním klidu.

Což se leká vozové té hradby,

toho muže, v jehož hrozném vidu

zírá, co mu táhne myslí, duší?

Hrozí se den, co se stane, tuší.

Dlouhým hákem v dlouhém háku věze

těžký řetěz vozů hradbu spíná.

Nehybná ta hradba – na řetěze

jak by přikuta saň, – dnes tak líná.

Vida Roháč Prokopa tam kněze

na širokém voze nepohnutě

státi, v dáli upírati hledy,

přistoupil a vece: „Dneska tedy?“

Vůdce Prokopa hlas zazněl dutě.

„Ty díš! Poprvé a naposledy!“ –

opět v dáli zadíval se němě.

Skočil Roháč s vozu; syrá země

zaduněla, zachvěla se v hloubi,

když zvuk rohů, třeskutý hlas trouby

na kůň jezdce volá, pěší v řady.

Hvězda jitřní, hvězda lepé vnady,

vidouc, co se děje, v hrozném žase

na vysokém nebi ztratila se,

a když rohy, trouby ječí zase,

pomalu den bílý opět vzchází,

jako jelen nepokojný z mlází.

Voj se k voji, četa k četě řadí.

Jako obrovité tělo hadí

lehce někdy pohne sebou v spánku,

tak se hnula hradba těžkých vozů.

Zařinčely řetězy, když článků

otřásly se rezovité kruhy.

Zas tu tichotiše, bez hlomozu.

Slunce usmálo se do červánků,

zveselené hledlo v smavé luhy,

jas mu planul na zarudlém líci.

Myslí, že ty vozy násep pouze,

že ti svalovití bojovníci

tamo, kde se hlava kloní k hlavě,

že to staré duby na doubravě,

které jaro ždají v teskné touze?

Že ty sudlice a dlouhé kopí

bezlisté jsou, rozsochaté sněti,

ze kterých si vítr posměch tropí?

„Jsou-li pohotově, milý Jene,“

tu se Prokop táže, „moje děti?“

„Vel jen!“ v odpověd mu Roháč vece. –

„Nejprudčím dnes útokem se žene!

Jako dravci z vozové té klece

vyřiťte se!“ velí Prokop zjařen.

„Prvním útokem buď Taumburg zmařen!

Nezůstane na kameni kámen.

Bojovník i ten, kdo prchá zmámen,

nesmí uniknouti děsné smrti.

Chci dnes, by mé děti jako chrti

na lov divý byly rozeštvány,

by vzduch naplněn byl krve parou.

Dovedou to; rázem vniknou v brány

rozjařeni naší slávou starou.“

Přisvědčil mu Roháč; syrá země

otřásla se, zachvěla se v hloubi,

když zvuk rohů, třeskutý hlas trouby

v pochod jezdce volal, pěších řady.

Pohnuly se voje. Chmurně tady

Prokop stojí; slyší, země syrá

jakže duní, hučí, chmurně zírá,

jak se těžká hradba rozevírá,

aby voje mohly k předu spěti.

„Mužně k předu“ volá, „moje děti!“

Kudy půjdou, rozhlíží se kolem.

Což to vidí? Což jej smysly mámí?

Divný obraz, divný, málo známý

jeví se mu.... V nekonečné řadě

rozlehlým, prv opuštěným polem

k táboru se průvod dítek blíží.

Váhá nožka, jindy jež tak svíží,

očko, jindy jež tak patří mladě,

zarosené upjato je k zemi.

Ratolístky nesou – vzduchem ranním

sněhobílé zavlávají šátky

nad svěžími v rukách haluzemi.

Tiše jdou, neb s utajeným štkaním.

Prokop užas’. Chvěl se jak dub v bouři,

čelo jasní, jež se dosud chmouří;

mocně zvolá, voji velí: „Zpátky!“

Stanou jezdci na divoké pouti,

dlouhé řady pěších s nimi stanou...

První dítko s tváří uplakanou,

které ručky k vůdci vztáhlo němě,

neváhal tu Prokop obejmouti,

na čílko je políbiti jemně.

Odpuštění v jeho duši rozvil květ

v sněhu hněvu. „Velké děti moje, zpět!...“

velí bojovníkům. „A vy malé v stany...“

„Naumburg spasen!“ rozletlo se v svět,

v široširé světa toho strany.