Děti.

Ve trávě vysoké a v bílých květů sněhu

se rusé hlavy dětí míhaly a plály:

květ máku v tváři, v oku růží něhu,

a ručky jich se skvěly – lilje z dálí.

To bylo v létě, v sladké odpoledne,

kdy večer horám z pláště skrytě zírá,

a čeká jen, až vrchům na dlaň sedne

mdlé ptáče, slunce, které v krvi zmírá.

Ó v jeho paprscích jak v proudu víly

se honily, jak ptáčci pod lupením,

když upadly, je v náruč květy skryly,

svou vůni vdechly jim svým políbením.

A sotva povstaly, dál jde jich vřava;

hle, zástup diblíků to zdá se chvílí,

jich ples a ruch, jenž neustává,

vždy nový jest a vždy tak roztomilý.

Teď chytají zář slunce v dlaň, k jich čelu

jež slétá, smějíce se v šumném reji

a nevědí, že šat to archandělů,

jenž kolem nich se bílí procházejí.