Děti.

„Co stále sebou vrtíš, dcero?...

Nemůžeš usnout?... rci, co je ti?“

„Ó matko, věcí tisícero

mi oživuje na paměti:

ty pouliční lonské bouře,

jež podobny prý byly zpouře,

pak přítelka má, jež tak mnoho

má ráda bratra, jak ji znám –“

však zamlčela: „Ach, víš, toho,

jejž sama také ráda mám,

ach, tolik ráda mám!“

„Toť nerozum je, věcmi těmi

tak přespříliš si tížit víčka!“

„Ó matko, líto družky je mi,

že na čas přišla o bratříčka.

Neb bratr mojí přítelkyně

též náležel prý k Omladině

a jednou zmizel beze všeho

ten hodný dvorný rytíř náš –“

však nedodala: „protože ho

jak jiné zatkla c. k. stráž,

ach ano, c. k. stráž.“

„Nač na to myslit v spaní době?

Jen zavři oči, zbudeš trudu.“

„Ó matko, i když zavru obě,

jej před sebou přec vidět budu.

Že prý nač sáhne, všechno ničí,

on, povaha ta holubičí!

Ne, má i řeč jak tvář tak jemnou,

co v knihách psáno, všechno ví –“

A v sebe šeptla: „Ach a se mnou

tak srdečně vždy rozpráví,

o lásce rozpráví.“

„Tak zdá se mi, že na přítele

víc zpomínáš než na přítelku.“

„Ó matko, vždyť já cítím vřele

i s ním a je to jedno v celku.

Že jde prý spolky za tajnými,

a on je snad až příliš přímý,

snad živý též, však přeupřímně

každému patří do očí –“

a pomyslila: „zvlášť kdy si mě

svou rukou k sobě přitočí,

ach k sobě přitočí!“

„Ni slova ať už neuslyším!

Naň stále myslit – je to nápad!“

„Ó matko, však já už se stiším,

jen nedovedu nijak chápat,

že zřízení prý starých řádů –

i manželství – chce přivést k pádu;

ba to by blázen hotový byl! –

však on se ženit bude, nu – –“

a zamlčela: – „vždyť mi slíbil,

že mě si vezme za ženu,

ach, vezme za ženu.“

„Tak moudrý výrok snad jen činí,

když utopí svůj rozum v pivě.“

„Ó matko, když jej tupí jiní,

ty posuzuj ho spravedlivě!

Však ukáže se při líčení,

že na tom špetky pravdy není:

kdo trpí pro vlast, je i nadšen

pro domov, byť ten nejchudší –“

a zamlčela: „než byl zatčen,

tak děl, mě maje v náručí,

v svém sladkém náručí.“

„Tak obrať mysl k Pánu Bohu,

a srdce tvé hned klidu dozná.“

„Ó matko, jak jen usnout mohu,

když myšlénka mě trápí hrozná,

že mladistvé ty jeho tváře

snad budou musit do žaláře!

Neb věz: až bude pánem svojím,

on mě si vezme za ženu,

a proto se tak o něj bojím,

když na ten soud si zpomenu,

ach, jenom zpomenu.“

„Jdi, zpozdilá, jste oba dětmi,

a teď už ticho, nebo vstanu!“

„Už mlčím, matko – naposled mi

jen slovo dovol na obranu.

Je šestnáct let, snad ještě dítě

jak já... však jednou překvapí tě,

jak oběma nám v náruč vletí,

až bude pánem, jak mi řek’ –“

A tím už ztichla... Ano, děti,

on, ona, všichni vespolek,

ba všichni vespolek.