DĚTI.

To bylo jednou v parku za večera.

Dav dětí hřál se v sklonu sluníčka,

a hoši dva – ach, vidím to jak včera –

si hráli vám – na Karla Havlíčka.

Dva preclíčky si dali kolem rukou

– zda kouzlo dětství někdo vypoví? –

a cítil jsem, jak srdéčka jim tlukou,

když chlubili se: Máme „okovy“...

Mé drahé děti, co jen v duši jest to,

že tolik často na vás vzpomínám?

Ach, pravda, děti, nadšení je těsto...

A špatně, špatně rozumíte hrám...

Až vyrostete, vzpomeňte si na mne.

Krev, okovy? Ach, trochu povyku...

Jsme v Čechách, děti. Nadšení je klamné.

Jen kousněte do svého preclíku!