DĚTI.

Řekne se „dítě“ – je to květ boží,

spadne jich s nebe jak růží v hloží,

ale jak mnohé v batistu roste,

osud dí druhým: jděte a proste,

nedá jim lásky, která vše zvedá,

na cestu v život síly jim nedá,

žene je v ulic bludiště křivá,

odkud se na svět poprvé dívá,

kde svoje ruce – poprvé spíná,

kde na nich první uvázne vina,

kde dětství místo u matky vysní,

kde slina bídy čelo mu třísní,

kde nejdřív slza z očí mu kane,

nežli je srdce k odporu štvané,

kde cár mu spadne visící s ramen,

kde mu je nejblíž na dlažbě kámen.

Tady a tady trousí se děti,

jak ptáci z hnízda na jaře letí,

vztahují dlaně, do cesty vkročí,

často lež na rtech, nevinné oči,

nevidí propast zející ve dne, – – –

a kdo to dítě zapadlé zvedne!?

Hnáno je proudem nad hlavou mraky,

tam v mlhu šerou upjalo zraky:

v daleku zlato vlní se polem –

veliký dům jak stvůra tam leží,

a tolik cest v to nádvoří běží – – –

káznice bílá, tvrdé zdi kolem. – – –