DĚTINA.

Už dávno umřel, lidé zapomněli,

však člověk dosud na něj vzpomíná...

Byl dobrý děda, rádi jsme ho měli,

jen chybu měl: Byl hrozný dětina.

Za městem kdesi sebral dráteníka

a dal mu oběd, dal mu svačinu,

a lidé žasli, co si to prý zvyká,

a viděli v něm z jádra dětinu.

U cesty v prachu mřela hladem fena,

(kdos prohodil: To bude vzteklina...),

on fenu hladil, vzal ji pod ramena

a nes’ ji domů, starý dětina...

V průjezdě domu dražba konala se

a dražili tam právě peřinu;

peřinu koupil, navrátil ji zase...

Ach, kdo by chápal toho dětinu...

Z hampejzu dívka vrátila se domů

a kdosi hodil po ní střepinu;

on ránu vymyl, peníz přidal k tomu.

A přezděli mu starých dětinů...

Na konec umřel – neusmířen s bohem!

Bez kněze vyčkal svoji hodinu!

A lidé řekli: Špatnější byl mnohem –

a pomlouvali toho dětinu...