DĚTMAROVICE

Měli jsme sad...

plný byl červených květů,

s bílými smíchány, třásly se z jitra,

do dálky svítily, hlásaly světu

bohatství země a dobrotu nitra.

Přišel kdys Pól,

v haleně, jež samá díra,

u plotu rozbil stan, kol ohně děcka

nahá a hladová – padavky sbírá –

nebude chtíti snad jablka všecka?

Pošinout plot...

o kousek třeba jen, o kus –

za rok zas o kousek. A u sta hromů!

starému lišáku zdařil se pokus –

sedláka po letech vytlačil z domu!

Z všeho zbyl nám malý úhor,

na úhoru stará jabloň,

polským vichrem rozlámaná,

teutským bleskem ošlehaná –

do cizího sadu trčí

dlouhá haluz, smutná haluz...

Poslední

červený a bílý na ní

květ se třese...