Dětská láska.

Chvěji se bázní, překročiti maje

nehodným slovem čistý onen práh,

kde v sanctissimu snů mých ukryta je

vzpomínka svatá v nedůtklivé taje,

k níž blížily se vždy jen po špičkách

sny mlčelivé – pověrčivý strach,

že znesvětím tu božskost sanctissima,

mou duši jímá.

Já bál se dýchat, krev mi v skráně bila,

lahodná tíseň sevřela mi hruď,

když vzpomínka ta, holubička bílá,

do duše klesla – by se neplašila!

Čím byla mi v tom žití – bůh to suď!

a tím mi věčně, holubičko, buď!

Bojím se, že ji šumot řeči naší

mně z duše zplaší!

To v pokladě mém klenot nejryzejší,

po věky stejný – tentýž jas a třpyt

rozlévá nyní v upomínek skrejši

jak tenkráte, když doby za někdejší

ve lůně pravdy, skutečnosti skryt

mě nenadále slnil jeho svit:

Kdyby mi z žití upomínka tato

jediná zbyla, „život stál by za to“.

Kdo chceš, vstup ke mně, pluji drsnou lodí

nesvižných veršů v čarokrásnou zem,

kde každý z těch, kdo po ní měkce chodí,

jest – ne-li tělem – duší andělem:

nuž, kdo chceš! Hle již jsem zamáv’ vesly,

v ráj dětství pluji – zem mi uniká...

Když pod plachetkou k dveřím chrámu nesli

v peřince ke křtu mého Vašíka,

pobouřil řevem plačtivého křiku

kde jaké okno klidných chalupníků.

„Mít budou,“ řekla bába, „kazatele!“ –

Pod metlou otce, rukou matčinou

rozkvítal zvolna, až pak mohl směle

na starou sednout lávku rodinnou

a kopat psa, jenž pod ní dřímal leže.

Od doby té se kvapem bohatá

rozvila činnosť jeho: do přípřeže

k vozíku spřáhnul plachá koťata

a káravými švihy na srsť mléčnou

na práci uvykal je užitečnou.

Oloupil často rytířského druha

dam dvorních, slepic vnadně stydlivých,

o pyšný chvost, jenž skvostně jako duha

se klenul jemu v barvách třpytivých

nad nehybnými křídly, okázale

jak vydobytý skalp jej věše si

na štít své čapky, zpod níž načernalé

na světlo ven se draly pačesy

a škodolibě smál se, pozoruje,

jak kohout smutně na zad pokukuje.

Husáka dráždil prutem tetelivým

a radost měl, když s hadím sykotem

narovnal křivou šíj’ a vztekem divým

hnal proti němu; svižným třepotem

rudého šátku lehtal zlomyslně

krocanů prudkých popudlivou krev

a bojovný žár, v očích bleskem slně,

mu zahřál údy, v jedné korouhev

a v druhé ruce zbraň, když v smělém boji

stál proti davu v pestrém stejnokroji.

Ospalé kachny, jako těžké váhy

ze strany ku straně se klonící

malátným spádem nohou, z klidné dráhy

rád napřaženou plašil metlicí

v spěch zmatený, za nimi kvapení letě,

až tůně, jejíž hloubi prostrannou

zakrýval jenom štědrý liják v letě,

v svou přijala je náruč ochrannou. –

Tak čtveračivě rozpustilou vlnou

mu teklo mládí slastí nesčíslnou.

Až připjali mu jednou z nenadání

na volné tělo první z oněch pout,

jež rozmařilé svévolnosti brání

a pro něž pozděj’ těžko sebou hnout,

by některé z nich nezadrhlo údy,

an bolest budí každý smělý vzdor –

kabelku z kůže, z jejíž lesklé půdy

se vyšívaných květů pestřil sbor

a jež, s řemene visíc, v každém kroku

se houpala mu hrdě podle boku.

„Nu neškodí, když trochu bujná křídla

pan učitel mu moudře prostřihá!“

řek’ otec s úsměvem, co matce stydla

ve vlhké řase slza palčivá,

když drobný Vašík, křížkem požehnaný,

se podle oce vážně z domu bral

a marnivě kol šilhal na vše strany,

kdo všechno k oknům zvědavě se dral

a divil se, jak bez úhony svěží

po jeho údech lesknavý šat běží.

Tak plachý střízlík polapen byl v mřížky

a ku oblibě zpíval obecné,

dokud jen s trpné divákovy výšky

na neposedy hleděl všetečné

a nemísil se v svůdné jejich kruhy.

Však sotva rohy listů v čítance

se počaly barvit žlutavými pruhy,

ba sotva písmo první na stránce

vyválo vůni tiskařského lisu

počal se měnit v každém duše rysu.

Pan kantor – vzor ze staré, české školy

s kabátem dlouhým, se skly nad nosem –

mu často musil přísné u nevoli

ukázat pravou cestu rákosem.

A Vašík po ní šel zas krokem pevným

se svatou vůlí: vytrvale v před!

dokud mu v upomínkách bleskem zjevným

se kmital ostrý hněvných očí hled

a kolmé rýhy na pochmurném čele

se stahovaly jako mraky stmělé.

Však brzy to, co kazatelským tónem

s kathedry šedé zní tak významně,

kdy dlužno „jota“ měnit „ypsilónem“,

kdy prosté „mě“ a kdy se psává „mně“,

pozvolna zase Vašíkovi splývá

se zvučným oddycháním školáků

v nejasnou, táhlou píseň, při níž kývá

do taktu hlavou, až ho tabáku

štípavá vůně popohnala rázně

od „špačků tlučení“ k jhu školní kázně. –

Ať zrnka moudrosti kol jeho uší

se sypala, byť sebe hojněji,

on málokterým dopadnout dal v duši

a pozorem svým mířil raději

na kantorova skla, v jichž drobnohledu

ve hemžení se měnil mravenčí

neklidný život školních neposedů,

neb v pruzích světla, které ze zvenčí

se prodíraly oknem na podlahu,

vír prachu stihal u dětinném blahu.

Ač v myšlenkách mu přebýval juž stálým

domovským právem život jinaký:

běhání o závod, až spěchem neurvalým

svět mizí z očí, léčky na ptáky,

míč, kostka, špaček, dovádivé rvačky,

rozkošné skotačení ve vodě,

ze sněhu koule, sáňky, schovávačky,

přec také časem v šťastné náhodě

z úst kantorových vážné slovo vědy

trvalé v mysli zanechalo sledy.

Když zkoušky den se s celou přihnal slávou

a vikář hladil Vaška s pochvalou,

tu kantor říkal: „Kluk se zlatou hlavou,

jen škoda, že jak duben nestálou!“ –

Však kouzlem stalo se, že z nenadání

ku škole přilnul láskou vášnivou,

že procitával z neklidného spaní

a lítostivě spouštěl hlavu ohnivou

v podušky zpět, že noc je neskonalá

a že den vždy tak příliš rychle cválá.

A sotva šero v síň se připlížilo

a zaskřípěly klíče venku kdes,

hned peřiny mu cosi přitížilo,

jak kameny by na svých prsou nes’,

že vrtěl sebou v horkém nepokoji,

až matku vzbudil – „Vstaň již taky, vstaň!“ –

Jak vítr svižný v toilettu svoji

veklouzl mžikem, nabrav vody v dlaň

tvář sobě přetřel a již s čilou chutí

v svém školním hospodářství živě kutí.

Co s kathedry teď slyší, všechno šmahem

se zdá mu krásným, hodným paměti

a nevýslovným plesá vnitřním blahem,

když ze škamny se vztýče nad děti,

jež s náhlou úctou pohlížejí k němu,

přednášet může větu za větou,

jak došly k jeho sluchu vnímavému,

a kantor mlčky s myslí napjatou

tkví na něm zrakem, kolkolem pak šumí

šeptavá chvála: „Bože, ten to umí!“

Když sedne, hlavy všech pak ještě jednou

jak na povel se k němu otočí

a mezi nimi Marušku když zhlédnou

hořící zraky – bože! snad se rozskočí

uzounká prsa citem rozvlněným:

do výše stěny letí, podlaha

se v dálku šíří – kam tím neskončeným

obrovský obzor křídlem dosahá?

Šum, hukot v hlavě, v očích těžká mlha

a víčko náhle teplou vlahou zvlhá!

Maruška byla to, jež stěny školní

v tak čarovný mu asyl měnila;

víc byla nežli jiné: bůh ví, kol ní

vše bylo jiné, krev se pěnila

a kypěla mu v oči, tváře, čelo,

když stanul podle ní; kam pohledla:

vše v jiné záři pojednou se skvělo,

až podivem se prsa pozvedla,

že dříve vidět moh’ jen zjevy všední

a přec je všude samá krása před ní.

Co vinno tím, že dlouho tak se zdála

být rovna jiným? Hle, teď anděla

– či jak ji zvát? – v ni poznal znenadála!

Tak kouzlaplné oči neměla

ze družek žádná: tisíc hrálo světel

v jich temném modru a přec bez hnutí

na jednom místě tkvěly, jak by letěl

roj třpytných vážek v plachém mihnutí

přes nezvlněné, klidné horské stružky –

ne, v celém světě rovné nemá družky!

Kdo mluví takým hlasem jako ona?

Když slyšíš jej, dech se ti zajíká

a slyšet musíš! pak ti srdce stoná,

že věčně se ti sluchu netýká!

Kdo usmívá se tak? To úsměv není,

jímž jiní smějí se: to rosy třpyt,

jež růžovém se houpá na lupení. –

Kdo dovede tak tklivě smutným být

jak ona, když rty zádumčivě stiskne

a sklopí víčka, než z nich slza blýskne?

Když ona řekne: „Vida, ten to umí!“ –

zda větší můž’ být chvály na světě?...

As v takové se hřížil Vašík dumy:

měl tehdy duši v prvním rozkvětě,

což divu, že ta vůně myšlenková,

již prvně cítil, hoch s let desíti,

tak opojivou sílu proň též chová

a Vašík počne rázem blouzniti.

Snad časně? – I v životě, ne jen v písni

si mnohá duše záhy sen ten vysní!

Kdys četl kantor za odměnu ticha,

jež udrželo vůči „mluvnici“,

povídku žactvu – každý jedva dýchá

a jako přimrazen lpí k lavici –

o tulačce, jež siroteček bloudí

v neznámých krajích sama bez cíle,

psi vrhají se na ni tam, kde loudí

u dveří skývu chleba k posile,

bodláky řežou nožku zmalátnělou

a smutné sny tu duši osiřelou.

Ve spoustách lesních pěšinku si hledá

a na pěšince oběd, večeři,

když k lidským srdcím marně rukou zvedá

a často, když se náhle zašeří,

že cesta ve tmě mizí, k odpočinku

v podušku z trávy klesá znavená,

až vzpomínáním mrtvou na matinku

ji víčka pálí slzou slepená

a jitro dne jí růžným prstem ťuká

na skráně: „Vstávej v nový stesk a muka!“

Tak zabloudila k bělostnému domku,

na zdařbůh jdoucí po vesnici kdes,

jenž prosvitával z tísně tmavých stromků –

slyš! z oken proudí dětských hlásků směs...

na špičky stoupnouc, do vnitř patří s bázní:

hle, vidí hochy, vidí děvčata,

jak podle sebe stojí vzornou kázní

a pozornosť všech v píseň upjata...

Čí jsou to děti? Co tam chtějí asi?

A kdo ten pán se šednoucími vlasy?

Utichnul zpěv – teď rázem všechny sedly

a starý pán jim cosi vypráví –

naslouchá také... Pojednou se zvedly

všech hlavy k ní a pohled zvědavý

lpí na ní dlouho. – Co se s ní to děje?

Hle, kolem ní jest oněch dětí kruh!

a v síň ji vedou – celičká se chvěje,

jak nevěděl by dětí starý druh,

že tulačkou je, usmívá se na ni. –

Tak z tulačky jest žačka z nenadání.

Když zmlkl kantor, zvolna zavřev knihu,

zněl z dívčích lavic vzlykot tlumený

a hoši, pod řasami slznou tíhu,

nehybní byli jako kameny –

jen Vašík také zaštkal polohlasně

a domů šel jak v těžké závrati,

ač cítil v srdci, že jest mu tak jasně,

jak by tam počlo jitro svítati:

jen libý smutek kolébá ho v snění

a nepřeje si z něho probuzení.

Při pozorlivém, živém naslouchání

tulačky malé mlžná představa

v podobě známé v duši se mu sklání,

on známé šaty na ní poznává

a neurčitá tvárnost obličeje

světlými rysy ze tmy proniká:

podlouhlé tahy, důlky, v nich se skvěje

panenka očí známá, veliká,

drobounká brada, vlas jak datle hnědý –

kde viděl jen to děvče naposledy?

Vždyť Maruška to! Přišlo mu to náhle,

jak ve škole by zřel ji poprvé:

tu bledou tvář, to hrdlo bílé, táhlé –

líc zahořela jemu do krve,

když hleděl na ni jako na neznámou

jat překvapením, touhou zvědavou.

Ba poprvé ji vidí! Či ho klamou

ty pruhy světla její nad hlavou?

Tajemný pocit mladou hrudí zmítá

a jest mu v něm, jako když jitro svitá...

Od doby té svět přání, po nichž toužil,

se stěsnal jemu stěny ve školní,

byť při hrách, všude čas se líně ploužil

a kvapem letěl jenom vůkol ní.

Jak jinak zní to: dojímavě, mile

co kantor mluví, sladkým vědomím,

že Maruška též s vášní živé píle

naslouchá tomu! Sluchem lakomým

pozorně sbíral s kantorových retů

každičké slůvko, každou drobnou větu.

Byl první v síni školní a když žádný

jej netísnil v té milé samotě,

usedl zvolna jako na trůn prázdný

v bojácné a přec sladké tesknotě

na místo Maruščino; nedýchaje

byl vždycky v živém, krásném vidění:

že teplý její dech jí ze rtů ssaje,

že spočívá na jeho rameni

lahodná ručka její a že kanou –

Proč jen ti hoši venku nezůstanou?!

A jestli někdy přervala mu snění

Maruška sama, náhle jako zjev

ve dveřích zazářivši, v rozčilení

setíral s tváře žhavou, zrádnou krev,

jakoby byla při hříchu jej stihla.

Nemohl mluvit. – Ba vždy od těch dob,

co jinou se mu zdála, nevystihlá

mu tíseň vnikla chabých do útrob,

když oslovit ji měl: hlas se mu třásl

a nad odvahou svojí sám pak žasl.

A bál se vždy, by snad se netázala

po tom či onom, že by neodveď

ať jakoukoli, najít znenadála

k otázce její vhodnou odpověď.

Ač hledal ji, přec přál si, osamělou

ji někdy potkav, aby zázrakem

na míle od ní byl – měl mlhu tmělou,

kam obrátil se, všude před zrakem,

vše topilo se v ní – i její tělo

v ní jako plachá bludička se chvělo.

Obrovské hruše husté ve koruně

sedátko našed z větví sroubené,

co den tu trávil v královském jak trůně

a pohlížel z té skrýše zelené

radostně v známý svět, jenž při obzoru

se modravými lesy zavíral,

dál za ním vidět nad horami horu,

jen jak by slabý kouř tam prozíral.

Však nedlouho jen rozjasněné zraky

se v zemi hloubily a ve oblaky.

Mladistvá duše – plachá vlašťovice –

si záhy hnízdo svoje hledala,

tož pod prkny té tmavé lomenice,

jež trojhranem se tupým zvedala

nad čelní stěnou drahého mu domu,

jenž svítil vstříc mu bílou omítkou...

Ó celý svět – to ničím vše bylo mu

před stokrát známou touto vyhlídkou

na rozkošné té půdy objem skrovný –

o cože všechno srdce cítilo v ní!

Kdy objeví se as v průhledné mlze

šerého okna sladká hlavička?

O bože, kdy? A vroucí touhy slze

jak teplá, drobná, jarní vlažička

postříkly řasy a na tváře klesly.

A jako kouzlem rostlo myšlenek

v mladistvé hlavě a ty všechny nesly

tam do těch milých, šerých okének

lahodnou vůni. – Ó by cítila ji

Maruška zlatá v myšlenek svých taji!

Zda přelétne jí jenom jednou denně

podoba jeho myslí dumavou?

Zda také ráda jak on zamyšleně

se kochá jeho tváří, postavou?

Zda připadne jí někdy: co as dělá?

a zda ji blaží sobě hádati

to nebo ono? Zda by také chtěla

upřeně v očích jeho bádati

dny, měsíce, ba déle: do skonání?

Ó by znal jediné jen z jejích přání!

Tak rád byl sám a prchal kruhům dětí,

ať cokoli je svedlo v hromadu,

zvlášť v úkryt těchto olistěných snětí.

A rozhoupal-li vítr zahradu,

že jako mocné vlny rozbouřeny

se skláněly a vzhůru zvedaly

koruny stromů, ve sroubeném kmeny

svém malém člunku, jemuž nedaly

poklidně státi, v živém rozjaření

naslouchal šumu, huku, šelestění.

Bylo mu při tom, jak by kolem šíje

vespolně ruce, pluli s Maruškou

po neskončeném moři – loď si ryje

směr dráhy své za štěstí světluškou,

jež před nimi svůj strážný oheň nese

a plavbu řídí – vlny lichotně

se plazí k nim, nad nimi nebe pne se,

perličky hvězdné svítí v jeho dně –

dokola moře valí se a zmítá,

však poblíže jich krotne šelma litá...

Kdys probudil se z libého tak snění. –

Co se to děje? Co těch lidí kruh

chce kolem něho? Proč to udivení

ve tvářích jejich – Setřel krve pruh

si s mdlého čela – kde se krev ta vzala?

Kde je? Hle, matka s pláčem podpírá

mu hlavu! A tam Maruška též malá

si šátkem oči smutně zastírá...

„Proč pláčete?“ Chce vstáti živě, ručí –

však v těžké hlavě celé moře hučí.

To spadl tenkrát s hruše, okouzlený

hrou vábných snů, v níž zvolna ztrácel se

svět přítomnosti, vichr rozzuřený –

Pak k životu zas ztěžka vracel se

a celé hodiny a dny a týdny

strop světnice jen viděl nad hlavou

a čas, jenž vlék’ se k šílenosti klidný,

jen myšlenky na nohu churavou

a na to smutné „zítra“, které tuší,

přinášel jemu línou vlnou v duši.

A venku slunce svítilo tak krásně.

Sinými pruhy jemu kladouc se

lichotně v lože, šeptalo mu básně

o dětech honících se na louce

za motýly, již zvedají se tamo

jak oživené květů kalichy

bělostné, žluté – stříbro, zlato samo!

o skřivánku, jenž svěží nad líchy

třesavým letem rozkoš léta nese

a písněmi ji zase k zemi třese.

V zelený rámec okna z květin různých,

tož z resedy a růží, břečťanu,

vesnička kreslila mu v tazích luzných

vikýře, štíty, špice kaštanů,

holoubků křídla. – Nade vším pak jásá

hlubokou modří úsek oblohy!

A jemu lože okovy své pásá

kol těla – bože, jak jest ubohý!

Svět krásnější je nežli jindy býval!

V podušky často horké slzy skrýval.

Když kmitla se mu duší Maruščina

milostná hlava, vždy se zdálo mu,

že šátek k očím tiskne, v tváři siná,

a podepřena žalně ke stromu

jak náhrobkový anděl na hřbitově

tam dumá... Při tom smutek dojemný

mu sevřel prsa, v líci purpurově

mír z duše vykvet’ mu tak příjemný,

že přál si zemřít již: vždyť vědom sobě,

že ona zapláče na jeho hrobě.

Jak mnoho štěstí v tom: jen myslit na ni!

Což kdyby náhle stála u něho

a jemu platilo vše její usmívání!

O všechno teplo slunce ždaného

a všechnu vůni, jež se v květech tají

na šírém celé země obvodu

mu úsměvem tím její rtíky dají!

A Vašík, v duši něžnou lahodu

bytosti její, chtěl v těch snivých chvílích

stihnouti půvab tahů její milých.

Vzav tužku v dlaň, jež myšlenkou se chvěla,

chtěl kresliti – vždyť tvář tu hotovou

již na papíru vidí: rysy čela,

drobounkých rtíků pásku růžovou,

bělostné ouško pod chmurami vlasů

jak zvonec svlačce listů ve síti –

vše vidí, vše – jen zbývá, vši tu krásu

ostrými tahy jasně vyrýti;

leč jak hnul rukou, by tu krásu stihnul,

do dálky kams se celý obraz mihnul...

A v paměti mu jako kouzlem zhasla

Marušky tvář a celá postava –

na prázdném papíru se ruka třásla –

na duši pní mu rouška mlhavá,

již nelze strhnout ani čela mnutím

ni třením očí. – Všechno dokola:

strop, stěny, lůžko nenadálým hnutím

se chvěje – hruď mu horkou plápolá

bojácnou tísní – teď kams v propasť padá –

V závrati těžké v podušky skráň skládá.

To stávalo se zhusta a když zase

se trhaly ty chmurné mrákoty,

jež jako mraky v parném letním čase

se zvedly z mrtvé vzduchu prázdnoty

v znavené hlavě žitím bez proměny,

svět byl mu pustým, ať již kamkoli –

do okna, na strop, na podlahu, stěny

provázel zrak po těsném okolí,

a každá myšlenka, jež v duši vzplála,

tak netěšivou, prázdnou se mu zdála.

Až přec se dočkal chvíle vykoupení.

O žádná princezna, jež zakletá

ve vodníkově říši, světlo denní

a lidí tvář nezhlédla po léta,

nemohla věru na člun spásonosný,

milostnou rukou kouzla zbavená,

s tak toužnou vášní, v očích povlak rosný,

ze hlubin mořských vztáhnout ramena,

jak on se vymknul, nohu uzdravenou,

z pout lože v světa náruč otevřenou.

Leč zatím pole bezbarvými pruhy

se smutně táhla před ním do dáli,

pasáckou chasou hemžily se luhy

a ohně na nich dým svůj zvedaly,

v stodolách cepy zněly, po strništi

skot zvonil, svěží meze uvadly

a místo květem jíním se již blýští,

zahradní brázdy listím zapadly

a jako stružky zlata v slunci planou,

jablka růžná do klína jim kanou.

A nad vesnicí v nedostupné výši

bez hlesu táhnou čápi tří a tří –

nuž mnoho zdaru v nové vaší říši!

Žel, z jara že vás Vašík nespatří

zas vracet se – tož za rok na shledanou!

Je chladno již. – To mrazem nebo čím –

má babím letem hlavu obetkanou –

se derou jemu slzy ku očím?

Ach drsný, ostrý vítr podzimkový

jej také žene v kraj a život nový.

A prošed ještě každé místo svaté

naposled, v jehož půdě předrahé

vzpomínek símě zapustila zlaté

mladistvá duše v době přeblahé,

opouštěl jednou za chladného rána,

když ještě ves se v mlhách ztrácela,

práh rodné síně, na němž uplakána

v kropence chvějné prsty smáčela

žalostná matka, aby naposledy

obličej jeho požehnala bledý.

A dlouho z košin na hlučícím voze,

v němž těsnalo se skrovné nářadí

studentské síně: kufr, stolek, lože,

utkvíval zrakem v milém pozadí,

na prchající střeše doškovité,

z níž šátkem z mlhy dětství vlálo mu,

na bledých rysech hrušky obrovité,

jež kynula mu k domku onomu,

kde duši nechal – až pak mlha bílá

oponou hustou nade vším se slila...