DĚTSKÁ MELODIE.

Já nechtěl zranit. Jen své duši v žízni

po krotké pravdě té dát krůpěj studenou...

Já netušil, že zvědavost má vyzní

jak rána nožem v citlivou hruď Tvou...

Slyšel jsem děti, jak se ptaly matek

– kdy přijde tati – v klín jich stuleny...

V mé duši povstal náhle divný zmatek,

jak šel bych bos přes horké kameny...

A já se ptal, ten náš, kde léta mešká,

že bych se tak rád k němu přitiskl...

(Oh! V sedmi letech!...) A Tvá ruka těžká

zakryla proud, jenž z řas Ti vytryskl...

Ten večer smutný byl... U horkých kamen

do tmy jsme seděli, beze slov, poprvé...

Tvým bolem a svým prohřešením zmámen,

Tvé i své tajemství poznal jsem teprve...

A nechtěl jsem vědět... Jen duši své v žízni

po krotké pravdě té dát krůpěj studenou,

a zranil jsem přece... Jak bolest ta vyzní?...

Kam spustit ruku k ráně zdviženou?...