DĚTSKÁ POHÁDKA O OSUDU. (II.)

A k nám jen blíží se

kryt šalebnou vždy maskou,

dnes zvem’ ji nadějí

a zítra vznětem, láskou,

dnes radost slibuje,

květ bílý v zemích nových,

jas v čistých pohledech

zřítelnic čekankových,

a zítra mámivá

zas maska s lící spadne,

a zříme úšklebek

v bezmasé tváři chladné,

a ve sluch vřeže se

a zamrazí tě vždycky

výsměšné písničky

text suše ironický.

Nač spít se fantomem,

jímž sami sebe klamem?

Nač obraz chatrný

krýt pozlaceným rámem?

Jen stát v tom přívalu,

mít srdce zkamenělé!

Ať mraky nad hlavou

jdou hrozivé a stmělé!

Ožehlé kmeny v sled

zlomeny k zemi lehnou,

a stromy pružné jen

zbaběle hlavy sehnou.

Ten temný, němý vzdor

je těch, kdož podléhají,

však kteří neprosí

a chmury v čele mají.

Když klesnout – bez chvění,

čelem a v přední frontě,

a v sled se rozhlédnout

v dál po všem horizontě!